Katovice 1976
Světový šampionát roku 1976 přivedl po pětačtyřiceti letech nejlepší světové hokejisty na území Polska. V Krynici roku 1931 měli českoslovenští(vlastně čeští a němečtí) hokejisté za soupeře týmy Polska, Maďarska, Rakouska, USA, Kanady a Švédska, ale po téměř půlstoletí byla sestava světové hokejové špičky výrazně odlišná. Výraznou změnou prošel od posledního zlatého šampionátu z roku 1972 i československý národní tým.
Osvědčenou trenérskou dvojici Pitner - Kostka vystřídala v roce 1974 pozoruhodná dvojice trenérů, kteří se proslavili už jako hráči. Ján Starší se stal legendou slovenského hokeje, když hráčské úspěchy sklízel už za studií v dresu pražské Sparty, a po návratu do Bratislavy tu jako hráč a později trenér pomohl místnímu Slovanu k celé řadě medailí v nejvyšší ligové soutěži. Poměrně nečekaná byla nominace druhého muže na střídačce, Karla Guta, někdejšího kapitána reprezentace z politicky bouřlivých 50. let, který ve své trenérské kariéře zatím žádný výrazný úspěch nezaznamenal. Nicméně, díky praktické nemožnosti odchodu na zahraniční angažmá, mohli trenéři vybírat ze skutečně nejlepších českých a slovenských hokejistů aktuální sezony. Pouze dva hráči ze sestavy posledních mistrů světa byli v tomto smyslu výjimkou. Václav Nedomanský a Richard Farda, dva jihomoravští centři, odešli v létě roku 1974 ilegálně(jinak to v té době ani možné nebylo) do zámoří, kde v roce 1976 působili ve druhé nejvyšší profesionální lize, World Hockey Association.
V sestavě pro turnaj v Katowicích mnoho mistrů světa z Prahy 1972 nezbylo. Z obranných řad se v předchozích letech postupně vytratili pro zranění či výkonnostní propad Horešovský, Kužela, Tajcnár a Bednář. Ani mezi útočníky mnoho zlatých pamětníků nezůstalo. Jihlavskou dvojici Klapáč - Jaroslav Holík vyřadil z reprezentace jejich věk už v roce 1973. Podle tehdejší vžité praxe byli hráči nad třicet let pro reprezentaci příliš staří. Kochtu, Haase a Palečka pak vyřadila slabší výkonnost. V nominaci pro šampionát bychom tedy našli devět mistrů světa z roku 1972 - brankáře Holečka s Dzurillou, kteří sice oba překročili hranici třiceti let, ale pro jejich post zmíněný věkový limit neplatil. Trvalkami v sestavě národního týmu byli i obránci Machač, Pospíšil a Bubla, kteří nevynechali žádnou vrcholnou akci od pražského šampionátu, stejně, jako útočníci Jiří Holík, Hlinka, Martinec a Šťastný. Přitom pro Jiřího Holíka to byl jeho už jedenáctý start na světovém šampionátu a ve svých jedenatřiceti letech byl z tohotu pohledu nejzkušenějším českým útočníkem historie.
I pro něj přesto byl novinkou tohoroční herní systém turnaje. Oproti minulým letům, kdy se šestice týmů utkávala dvoukolově každý s každým, se tentokrát poprvé osm účastníků poměřilo mezi sebou jen v prvním kole turnaje, aby se pak první čtyřka utkala v boji o medaile a zbylá čtveřice především o udržení v elitní skupině i pro šampionát roku 1977.
Československý tým si na úvod turnaje lehce poradil s tehdejšími outsidery z Německé Demokratické Republiky a Polska, aby se pak překvapivě snadno prosadil i proti skandinávským soupeřům ze Švédska a především z Finska, se kterými v posledních letech často sváděl nervy drásající boje. Poprvé v historii světových šampionátů se jej mohli účastnit i zámořští profesionálové, ale tým USA, který jako jediný tuto možnost využil, rozhodně nepatřil k nebezpečným soupeřům československých hokejistů. Před zápasem s týmem SSSR, který měl být již tradičně jedním z rozhodujících zápasů v souboji o titul mistra světa, měl národní tým skvělou bilanci plného bodového zisku a skore 42:4!, zatímco tým sborné SSSR se nepředváděl v nejlepším světle, a měl na svém kontě i snad největší senzaci hokejové historie, když v ůvodním zápase turnaje podlehl naprosto nečekaně domácím hokejistům 4:6, a jen plný zisk ve všech dalších zápasech mohl sborné přinést zlaté medaile. Českoslovenští hokejisté se ale ani v šestém utkání turnaje nedali zaskočit a do posledního duelu v základní skupině s dalšími outsidery ze SRN nastupovali stále bez jediného ztraceného bodu. A tak i nastupovali, pochopitelně z první příčky, do finálové skupiny, kde je čekali soupeři z USA, Švédska a nakonec z SSSR.
Čtyřbodový náskok před týmem Sovětského svazu po základní částu se po prvném hracím dni finále, který přinesl vítězství Československa nad USA a překvapivě další porážku SSSR od Švédska, zvýšil na už šestibodovou jistotu zisku čtvrtého titulu mistra světa pro československý hokej. Titul navíc získaný s rekordním předstihem dvou zápasů před koncem turnaje a hlavně s rekordním náskokem šesti bodů. Ani v posledních dvou zápasech totiž národní tým neusnul na vavřínech a po vítězství nad odvěkým rivalem ze Švédska ztratil jediný bod až v posledním duelu turnaje, po remíze s týmem SSSR, pro nějž byl poslední zápas sezony více než prestižním.
Pětačtyřicet let po turnaji v Krynici a pátém místě v tabulce 5. mistrovství světa si ze 43. světového šampionátu odváželi českoslovenští hokejisté zlaté medaile a po nešťastném turnaji zimních olympijských her 1976 sobě i celému hokejovému světu dokázali, kdo je v sezoně 1975/76 skutečně nejlepším hokejovým týmem na světě.
