PRAHA 1972

TRIUMF PO TŘIADVACETI LETECH

V březnu 1950 bylo národní mužstvo znamenitě připraveno a silně motivováno k obhájení titulu mistrů světa, vybojovanému v předcházející sezoně ve Stockholmu. Z rozhodnutí totalitní moci však nakonec hokejisté do Londýna odletět nesměli. Místo toho bylo deset členů týmu (a spolu s nimi i brankář Bohumil Modrý, který se už reprezentace vzdal a v nominaci pro Londýn nebyl) pozatýkáno, ve vyšetřovací vazbě brutálně týráno a na základě paranoidních obvinění odsouzeno do vězení. I když se v průběhu následujících pěti let postupně vrátili na svobodu a na ligový led, nebyl už hráčům, kteří se stali oběťmi justičního zločinu, nikdy umožněn návrat na světovou scénu...

Nebylo to jediné těžké poškození, kterému byla v první polovině padesátých let vystavena státní reprezentace. Dres se lvem byl napříště z kádrových důvodů odpírán i řadě dalších hráčů. Režimem dosazené nekompetentní hokejové ústředí ochotně plnilo sebenesmyslnější představy politických míst.  Domácí hokejové elitě byl na několik sezon prakticky znemožněn hodnotný mezinárodní styk a ligu, která zbývala jako prakticky jediný prubířský kámen uchazečů o reprezentaci, na dlouhý čas rozvrátil seriál bezhlavých reforem. Počet stadionů s umělým ledem v těch letech prudce vzrostl, ale v nesmyslně rozšířené nejvyšší domácí soutěži (vrcholem inflace byla sezona 1952-53 s 21 účastníky) špičkoví hráči tonuli v moři průměru a podprůměru. Tak se stalo, že za celá padesátá léta vybojovalo rekonstruované národní mužstvo ve světových soutěžích pouze tři třetí místa.

Obratníkem nového vzestupu se stal rok 1961. Reprezentace, právě v té sezoně nebývale oslabená – hlavně v obranných řadách – shlukem nepříznivých okolností, odcestovala na šampionát ve Švýcarsku zdánlivě bez vyhlídek na slušné umístění, nakonec tam však poprvé ve světové soutěži porazila sbornou tehdejšího SSSR a teprve podruhé v historii (poprvé roku 1948 na ZOH ve Svatém Mořici) prošla turnajem bez porážky. Domů se vrátila s druhým místem – a po dvanácti letech s pohárem mistrů Evropy.  

Rok předtím na ZOH ve Squaw Valley skončilo mužstvo až čtvrté, ale v rámci první výpravy přes Atlantik si po skončení turnaje naši nejlepší hokejisté konečně několikrát zahráli i na kanadském ledě. V letech 1963 – 1970 pak postupně omlazovaný tým absolvoval zaoceánské turné šestkrát.  Byly to tvrdé prověrky – a spolu s dalšími mezinárodními zápasy a postupným zkvalitňováním ligy se zasloužily o druhá místa na MS v letech 1965, 1966 a 1968. Roku 1969 ve Stockholmu jsme sice skončili třetí, ale se stejným počtem bodů jako zlatí Rusové a stříbrní Švédové a s nezapomenutelnými dvěma skalpy mistrů světa (2:0 a 4:3). Původně se dějištěm šampionátu měla stát Praha, ale po zákeřném vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 by to bylo možné jen tehdy, kdyby Rusové zůstali doma… Můžeme se jen dohadovat, zda by se bylo domácí prostředí stalo pro naše hráče dopingem, který by je konečně znovu katapultoval na nejvyšší stupeň. Sebevědomá nová hráčská generace, zocelená častými bitvami na kanadském a americkém ledě, na to rozhodně měla.

Roku 1971 vykročilo národní mužstvo do mistrovství světa debaklem od Američanů (1:5), kteří nakonec skončili až šestí, a porážkou od Švédů (5:6). Vše se zdálo být ztraceno, tým ale nesložil zbraně a v dalších osmi utkáních už se s neúspěchem nesetkal. Ztratil v nich pouze jediný bod remizou (3:3) s tehdy zdánlivě nesesaditelnými šampiony ze SSSR, ale v odvetném utkání smetl z ledu i je (5:2). Bylo z toho další druhé místo. A nebýt bernského dvojího zaváhání v prvních dnech… V následující sezoně na ZOH v japonském Sapporu mužstvo dosáhlo jen na bronz. Tehdy se však poprvé v hokejové historii vedle bojů pod vlajkou s pěti kruhy uskutečnil i samostatný světový šampionát. A jeho dějištěm se deset let po svém zprovoznění konečně stala holešovická hala.

Naše země byla dál okupována sovětskými vojsky (slibované dočasnosti udělal konec až listopadový převrat v roce 1989), nicméně představitelé Husákova režimu usoudili, že normalizace pokročila natolik, aby bylo možné v Praze turnaj i za sovětské účasti uskutečnit. Nic však neponechali náhodě: akreditované české a slovenské novináře podrobili neskrývaně výhrůžné masáži, před každým utkáním napochodovaly do hlediště početné kordony policistů ve výstroji k potlačování demonstrací a první řadu sedadel kolem ledu obsadili příslušníci StB, snadno identifikovatelní už husími pochody nástupů a odchodů při každé přestávce. Náš tým se musel obejít bez dvou velkých opor z předchozích let. Jeho nejzkušenější člen Josef Černý, účastník dvanácti předcházejících turnajů, se vzdal reprezentace poté, co byl na ZOH jako kapitán vystaven nátlaku, aby tlumočil mužstvu požadavek pustit zápas se Sověty a usnadnit jim tak dosažení zlatých medailí. Stejně jako v Sapporu chyběl i v Praze velký bojovník Jan Suchý, nejlepší obránce MS 1971. Jako viník autonehody s následkem smrti jednoho ze spolucestujících byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Nedožadoval se milosti, pouze chtěl, ve shodě se spoluhráči a trenéry mužstva, získat odklad nástupu do vězení, aby mohl přispět k maximálním úspěchům mužstva – ale marně.

V úvodním utkání naši téměř 12 minut obléhali švýcarskou branku, než Klapáč ze své střelecké parkety konečně otevřel skóre. Dál už se ale góly jen chumelily až ke konečnému výsledku 19:1. Zato proti Švédům se hráči mohli radovat už po 36 vteřinách hry. Celý zápas pak měli pod pevnou kontrolou až k výhře 4:1. Do třetice úspěchů bez problémů porazili i tým SRN 8:1. Pak přišlo první měření sil s Rusy. První třetina snů vynesla dvougólový náskok. Obě další části hry sice těsně vyhrál soupeř a nakonec to bylo 3:3. Otázka, kdo převezme pohár mistrů světa, zůstala otevřena do druhé poloviny turnaje. Na závěr té první ještě naši udolali Finy 5:3.

V odvetách už šli jen od vítězství k vítězství. Švýcary porazili 12:2, Švédy 2:0, tým SRN znovu 8:1 a v přímém souboji o prvenství SSSR po strhujícím boji zaslouženě 3:2. Po tomto utkání už byl třetí titul mistrů světa po třiadvacetiletém půstu nezvratnou jistotou. Zbývalo jen nepokazit si proti Finům nádhernou sérii. Mužstvo si to jaksepatří vychutnalo hrou, která v poslední třetině mnohdy přecházela až do exhibice, i výsledkem 8:2.

Hráčská generace, která k tomu zrála po celá šedesátá léta, složila svou mistrovskou zkoušku s vyznamenáním.

MILOSLAV JENŠÍK