TROJÁK LADISLAV

ÚTOČNÍK

( 15. 6. 1914 v Košicích – 8. 11. 1948 v Lamanšském průlivu)

„Patrik“, „Skot“

pravé křídlo, hůl napravo

mistr světa 1947, držitel stříbrné olympijské medaile 1948, mistr Evropy 1947 a 1948, účastník ZOH 1936 a dalších MS v letech 1937, 1938 a 1939; člen Síně slávy IIHF a Síně slávy českého hokeje

číslo dresu 1947: 9

v národním mužstvu 75 zápasů, 37 gólů

premiéra: Kanada 0:7, přátelsky, 21. 12. 1934 v Praze

derniéra: Kanada 2:5, přátelsky, Praha 17. 2. 1948

první gól: Německo 2:2, přátelsky, Praha 20. 11. 1935

poslední gól: Kanada 2:5, přátelsky, Praha 17. 2. 1948

v lize 56 zápasů a 41 gólů v letech 1937 – 1948; mistrovský titul 1937, 1938, 1939, 1940, 1942, 1943, 1944, 1946, 1947, 1948

hráčská dráha: I. ČsŠK Košice, 1934 – 1948 LTC Praha

Když se roku 1934 slávisté vrátili do Prahy s Tatranským pohárem, vynášeli až do nebe výkony do té doby neznámého pravého křídla z Košic, které rychlostí bruslení překonalo všechny účastníky turnaje. Zejména reprezentační obránce Jan Michálek naléhal, aby klub Trojáka okamžitě „udělal“. Rychleji však jednali lanaři LTC. Bez průtahů si pro něho zajeli a v Praze ho drželi v utajeném domácím vězení, dokud nebyl přestup zpečetěn.

V adventním čase onoho roku už si poprvé zahrál za národní mužstvo – a hned proti Kanaďanům. Potom však vyšlo najevo, že na světový šampionát nemůže být nominován, protože má polské občanství. Národností byl Slovák, ale protože ještě nedosáhl plnoletosti (tehdy bylo hranicí jedenadvacet let), musel zatím sdílet občanství otce, který po první světové válce ve zmatcích provázejících vytvoření obou států získal polské.

V olympijském turnaji roku 1936 v Garmisch-Partenkirchenu už jeho vystoupení v dresu s lvíčkem nestálo nic v cestě. Stal se tak prvním slovenským hráčem v československé hokejové reprezentaci. V následující sezoně po skončení hráčské dráhy Jiřího Tožičky převzal jeho pozici v prvním útoku LTC i národního mužstva po boku Josefa Malečka a Oldřicha Kučery.

Tento post si v klubu i v reprezentaci udržel i v prvních třech sezonách po osvobození vedle Vladimíra Zábrodského a Stanislava Konopáska. Typově se k podstatně mladším spoluhráčům příliš nehodil; často se stávalo, že neporozuměl jejich rafinovaným kombinačním záměrům. Na své straně kluziště však neúnavně pendloval od branky k brance a bojoval o každý puk. Vybojoval jich spoustu. „Jezdil jen podle svého prkna,“ řekl jednou Zábrodský autorovi těchto řádek, „ale jezdil jako blesk. Byl to obrovský poctivec a pracant. V té rychlosti často nepřesně přihrál nebo zbrkle zahodil gólovou šanci, ale v každém mači vykonal spoustu černé a strašně užitečné práce.“

S přihlédnutím k této charakteristice a v poměru k počtu zápasů tím více imponuje Trojákova bohatá střelecká bilance z ligy i z mezistátních klání. Jeho pravá cena ale nespočívala v počtu nastřílených gólů, nýbrž v morálních hodnotách. Právě na nich dlouhodobě stavěl Mike Buckna, který do českého hokeje vnesl kanadskou poučku, že v každém týmu, v každé formaci musí být vůdčí osobnosti a zářivě hvězdy vhodně doplněny bojovníky a dříči „Patrikova“ typu.

Uprostřed zimy 1947-48 LTC konečně získal dávno vytouženého Václava Roziňáka a Zábrodský s Konopáskem v něm našli svého příštího ideálního partnera v útoku. Se čtyřiatřicetiletým Trojákem však dál počítal klub i národní mužstvo. Proto byl vybrán i pro přípravný zájezd na prahu následující sezony, ze kterého už se ke své ženě a dcerce nevrátil. Byl jedním z šesti hráčů, kteří nikdy nedoletěli z Paříže do Londýna…

MILOSLAV JENŠÍK