KONOPÁSEK STANISLAV

ÚTOČNÍK

( 18. 4. 1923 v Hořovicích - 6. 3. 2008 v Praze)

„Konipas“

levé křídlo, hůl nalevo

mistr světa 1947 a 1949, držitel stříbrné olympijské medaile 1948, mistr Evropy 1947, 1948 a 1949; člen Síně slávy českého hokeje

číslo dresu 1947 i 1949: 5

v národním mužstvu 50 utkání, 69 gólů (37 ve světových soutěžích)

premiéra: Švédsko 1:5, přátelsky, Stockholm 2. 12. 1945

derniéra: Švédsko 0:5, Stockholm, přátelsky 11. 12. 1950

první gól: Švýcarsko 12: 3, turnaj, Praha 13. 11. 1946

poslední gól: Švédsko 5:3, přátelsky Stockholm, 9. 12. 1949

v lize 103 utkání a 92 gólů v letech 1945 – 1950 a 1956 – 1963; mistrovský titul 1942, 1943, 1944, 1946, 1947, 1948 a 1949

hráčská dráha: 1933 – 1950 LTC Praha, 1955 Tatra Smíchov B, 1956 – 1963 Sparta Praha

trenérská dráha: 1963 Motorlet Praha (I. ČLTK), 1965 GKS Katowice (Polsko), 1968 – 69 Sparta Praha B, 1972-73 Sparta Praha (spolu s Karlem Gutem)

Malý velký muž první světovládné generace českého ledního hokeje byl brilantním kouzelníkem hole a puku, hráčem jednoznačně ofenzivního založení. Mít tak ty jeho gumové ruce, vzdychala spousta jeho hokejových vrstevníků. V obranné hře příliš platný nebyl, v méně významných zápasech to ostatně po něm nikdo ani nevyžadoval. Stalo se nepsaným pravidlem sestavy, že za jeho zády zpravidla působil spolehlivý „pes – obranář“, jako byl ve zlaté éře LTC Vilibald Šťovík nebo později ve Spartě František Tikal. Konopásek sám se u vlastní branky objevoval spíše sporadicky, ale jak jen se jeho tým zmocnil puku, najel si na přihrávku do prostoru mezi obrannou modrou a červenou čarou a když ji dostal, bleskurychle zamířil k brance soupeře. Byl výtečný dribler, nezřídka obešel i dva tři protihráče po sobě. U branky buď přesně přihrál, nebo akci sám zakončil střelou ze střední vzdálenosti či bezprostřední blízkosti. Jeho parádními čísly byly blafáky, které zvládal dokonale.

Brankové příležitosti promarňoval jen výjimečně. I díky tomu připsal tečky ke třem nejvýznamnějším zápisům do hokejové historie v éře prvních českých zlatých zápisů do kroniky světových šampionátů: na pražském v roce 1947 i na stockholmském o dva roky později vstřelil vždy poslední gól našeho týmu i celé pro nás vítězné soutěže: na Štvanici to bylo v utkání s USA (6:1), ve Švédsku proti týmu hostitelů (3:0). Klíčem k triumfu na severu se však stalo hned naše vstupní utkání ve finálové skupině, v němž jsme poprvé v historii porazili Kanaďany (3:2); toho památného večera si na svůj účet připsal vítězný gól. S 12 góly v celém turnaji (7 z celkových 21 ve finálové šestici) byl tehdy naším nejúspěšnějším střelcem.

Z jeho rodných Hořovic se rodina přestěhovala do Prahy právě včas, aby mohl začít bruslit na nedávno předtím otevřeném Zimním stadionu na Štvanici. Zdokonaloval se rychle. Mezi žáky LTC doslova přes noc vytvořil mimořádně slibnou dvojici s Vladimírem Zábrodským. I když v životě velkými kamarády nebyli, rozdílné zájmy táhly každého jinam, na ledě si od prvních chvil rozuměli absolutně. Do prvního týmu LTC se Zábrodský i díky svým fyzickým předpokladům prosadil o něco dříve, ale bylo zjevné, že je pouze otázkou krátkého času, kdy se po jeho levém boku znovu i na ligovém ledě objeví také jeho menší souputník. Ti dva prostě patřili k sobě a přesvědčovali o tom vždy znovu v každém dalším utkání. Jejich vynalézavé kombinace s neustálým měněním míst uváděly hokejové odborníky i fanoušky do bezmezného nadšení.

Jejich prvním pravým křídlem mezi dospělými se stal zkušený internacionál František Pergl, později ten úkol převzal další předválečný reprezentant Ladislav Troják. Od podzimu 1948 začal s Konopáskem a Zábrodským vyjíždět na led hráč stejné krevní skupiny Václav Roziňák. Rázem tu byla útočná řada, jakou náš hokej do té doby neměl. Mohli tak ve třech excelovat na řadě světových šampionátů. Jejich první společný ve Stockholmu byl však zároveň poslední – k nesmírné škodě jejich hráčských kariér i celého našeho hokeje.

Když roku 1950 národní mužstvo nesmělo odcestovat na londýnské mistrovství světa a jeho jádro bylo pozatýkáno, byli mezi odsouzenými z hanebného procesu i Konopásek (za vykonstruované „viny“ byl odsouzen ke dvanácti létům odnětí svobody, po Bohumilu Modrém a Augustinu Bubníkovi třetí nejvyšší výměře) a Roziňák. Oba se dostali zpátky na svobodu při amnestii v roce 1955, ale vrátit se k milovanému hokeji zprvu směli jen v nižších soutěžích. Konopásek si tehdy našel zaměstnání ve smíchovské vagónce Tatra, do které byl mezitím rozhodnutím od politického stolu převeden i celý hokejový oddíl někdejšího LTC, leč hrát směl pouze za B-mužstvo. Křídlo, které zářilo na světových šampionátech, teď střílelo góly v pražském městském přeboru… Jeho tehdejší mladší spoluhráči později rádi vzpomínali, jak je díky svým zkušenostem i technickému mistrovství vodil po ledě, jak jim nezištně přihrával na gólové šance.

Po roce zákaz ztratil platnost a Konopásek s Roziňákem následovali Zábrodského do Sparty. Skvělá formace byla k obrovské radosti věrných fanoušků znovu pohromadě, ale i když nejednou koncertovala jako v časech své největší slávy, nic to nemohlo změnit na skutečnosti, že její křídla nenávratně ztratila pět let, která pro ně mohla být nepřetržitým řetězem sportovních úspěchů...

MILOSLAV JENŠÍK