KOLOUCH JIŘÍ

 

Chytal na šampionátu ve Stockholmu 1954. Medaili nepřivezl, po porážce s domácími Tre kronor skončili Čechoslováci čtvrtí. Zážitků si však Jiří Kolouch do vaku s výzbrojí přibalil habaděj. Tím největším byl vstup Rusů na světovou scénu. Molodci v tankistických helmách vyřídili Kanadu 7:2 a hned napoprvé brali zlato.

Stále dobře naladěný rodák z Českých Budějovic si občas postěžoval na zdravíčko, ale každý problém obrátil v legraci. „Jsem ošulenej,“ usmíval  se vždycky nad tím, jak jeho rodiče vyřešili výběr křestního patrona. „Dvacátého čtvrtého dubna si ráno připomínám narozeniny, odpoledne svátek,“ naoko se zlobil, že musí zvládnout dvě oslavy za jediný den.

Lásku ke sportu zdědil po tatínkovi, jenž kopal levé křídlo a pak dělal kustoda fotbalistům budějovického Meteoru. Malý Jirka se zprvu jen tak batolil okolo hřiště a loudil po kolemjdoucích drobné na zmrzlinu. Rychle se však skamarádil s míčem. Po tréninku neměl kolikrát doma co vložit do úst, o likvidaci skromných zásob se postaralo dvanáct sourozenců.

Kluka z chudé rodiny chtěl adoptovat známý uzenář Šolín, ale neuspěl. „Táta mu řekl, že kdyby měl dětí dvakrát tolik, žádné by nedal. Ale povolil mi chodit k Šolínům na návštěvy. Vždycky jsem se u nich nacpal a dostal jsem i něco na sebe,“ vzpomínal s dojetím.

Tuhé zimy přivábily Kolouchovo sportovní srdce rovněž ke slepému rameni řeky Malše, kde váleli hokejisté AC Stadionu. Za dvacetník tam na pontonu hlídal hráčům boty. Našetřil pět korun a koupil u vetešníka zrezivělé brusle s dřevěnou podrážkou, kterým se říkalo kolumbusky. Dostal k nim klíček na přitahování k botám. Pan Hönig, jehož ratolest náležela k hokejové partě, zhotovil chrániče, a Jirkova kariéra mohla začít.

Ve čtrnácti už chytal za béčko dospělých, v šestnácti ho vzali do áčka, v devatenácti byl mistrem republiky. Za brankáře Kroupu, jehož coby důstojníka v záloze povolala na paragraf armáda, naskočil do rozjeté sezony 1950 – 51 a přispěl k historickému titulu pro SKP České Budějovice. Netušil, že stejný triumf ještě čtyřikrát vychutná po přesídlení do metropole jižní Moravy.

Místo v budějovické kleci zaujal stejně starý Vodička, zatímco Kolouch putoval do Karlových Varů. V další sezoně oblékl vojenské sukno a s ním dres ČH Bratislava. U léčivých vřídel i na břehu Dunaje hrál také fotbal, ale na prvním místě byl hokej. Sedm vojáků včetně Koloucha převeleli do Brna, kde čekala sedmička civilních zaměstnanců ministerstva vnitra a vznikl tým Rudé hvězdy, lidově Komety, který se rychle stal domácím klubovým králem.

„Měli jsme těžkou jízdu Vlastu Bubníka, Dandu a Bartoně, lehkou jízdu představovanou útokem Návrat, Vaněk, Prošek, zbylí hráči tvořili údržbu. První oficiální zápas jsme vyhráli nad Motorletem 4:2, mistráky jsme zahájili výhrou ve Varech 6:1 a tažení pokračovalo až do finále se Spartou. Do 46. minuty jsme vedli 1:0. Potom Karel Gut objel branku, vystřelil a puk se od mých chráničů odrazil do sítě. Remíza stačila soupeři k titulu, rozhodovalo celkové skóre. Obrečeli jsme to,“ popisoval stříbrný začátek v Kometě.

Sezona 1953 – 54 ale nekončila. Úspěch ligového nováčka se odrazil v nominaci do národního mužstva. Vedle Bubníka s Dandou byl povolaný také Jiří Kolouch. Cestoval k zápasům do Švýcarska, prubířským kamenem pro něj byl duel se Sovětským svazem hraný na ploše fotbalového stadionu Dynama Moskva v pětatřicetistupňovém mrazu. Na stockholmském šampionátu pustil Jihočech, držící hůl v obráceném gardu, zkušenějšího kolegu Richtra do branky jen proti Němcům a do stavu 0:2 s Kanadou.

„V posledním utkání jsme podlehli Švédům 2:4 a skončili čtvrtí. Rozhodující gól dal Tumba, který měl před sebou prázdnou klec po mé srážce s Bubníkem,“ přibližoval brankář své účinkování v konkurenci nejlepších hokejistů světa. S národním týmem se ještě vypravil na zájezd do Anglie, pár utkání odehrál za béčko. Na šampionát se však již nepodíval. Pokračovalo hledání brankářské jedničky, o místo na slunci bojovali Hanzl, Jendek, Vodička, Straka, Kulíček, Nadrchal.

Kolouch přezdívaný Kolčava se usadil pod Špilberkem. Přestup do Sparty po vojně odmítl a ekonomicky slabý budějovický Slavoj, pokračovatel jeho mateřského klubu, mu neměl co nabídnout. Od brněnské Komety dostal zařízený byt a měl tam nejlepší podmínky pro hokej, jaké si v té době mohl představit. „Dodnes nelituji, že jsem v Brně zůstal. Měli jsme jeden z nejlepších mančaftů v Evropě. Kromě domácích úspěchů jsme dvakrát bojovali ve finále Spenglerova poháru, z toho jednou vítězně,“ rád se pochlubil.

Z Jihočecha se stal Jihomoravan, trochu se naučil i hantec, ale do rodného města se rád vracel. „Když jsme přijeli k zápasu do Budějic, nastoupili na náměstí moji rodiče a dvanáct sourozenců s rodinami. Než jsem je obešel a každému dal pusu, byli moji spoluhráči v hotelu Slunce po obědě,“ popisoval scénku z období, které pro něho bylo svým způsobem romantické.

Kometě pomohl čtyřikrát ke zlaté medaili a v osmapadesátém přestoupil do Králova Pole. První ligový zápas v novém působišti odchytal shodou okolností proti bývalému klubu a novináři vynášeli do nebes jeho parádní výkon. Hokejovou dráhu završil jako hráč brněnské Zbrojovky v roce 1964. Následující tři sezony se věnoval brankářským nadějím, vedl kupříkladu žáčka Karla Langa.

Naplno se vrátil k fotbalu, který vlastně nikdy neopustil. S jedenáctkou Králova Pole dokonce vybíhal na ligový trávník a přitom stíhal nastupovat za Rudou hvězdu ve druhé lize stolního tenisu. Po skončení s hokejem válel dvanáct sezon I. A třídu za Brněnské Ivanovice a když se přestěhoval do panelákového sídliště nad brněnskou přehradou, stal se věrným fanouškem tamní Dosty Bystrc.

Vyučený klempíř vystřídal několik zaměstnání. Byl vychovatelem na internátu, údržbářem ve Zbrojovce a dlouhá léta působil jako manipulátor skladu ve Feroně. Při řeči o potomstvu se mu vždy rozjasnily oči, přestože synové Jiří a Miroslav ve sportovních šlépějích svého otce nedokráčeli daleko.

„Trénoval je Franta Haraštů, který mi jednou povídá, člověče, kdyby nebyli tvoji, tak bych je vyhodil. A já na to – tak je vyhoď. Moje medaile si ale rozebrali, co kdyby se prý, táto, něco s tebou stalo. Jinak jsou na mě hodní. Mám od nich tři vnoučata a tři pravnoučata. Pouze v jedné věci se neshodneme: kdo z nás má nejmíň vlasů,“ přejížděl si rukou hladký povrch hlavy.

Brankář Kolouch, jehož vzorem býval Boža Modrý a jenž se později sám stal vzorem pro Vlada Dzurillu, patřil vždy ke šťastlivcům, kteří neznají nepřátel. Jako hráč Komety při Spenglerově poháru v Davosu si zatančil s legendární Lollobrigidou. Díky společenské povaze se seznámil s herci Menšíkem, Bohdalovou, Munzarem, zpěvačkou Černockou. Setkal se s kardinálem Vlkem, hovořil se třemi prezidenty. Nezapomněl nikdy zdůraznit, že se dá do řeči i s popelářem, jen když je to dobrý člověk.

Ladislav Lhota