KOBRANOV VLADIMÍR

 

Objevil ho internacionál Jiří Tožička (shodou okolností svého času také pravé křídlo), když za nacistické okupace trénoval tým Černošic nedaleko Prahy, a začal ho soustavně připravovat pro velký hokej. Po osvobození ho přivedl do I. ČLTK.  Osmnáctiletý Vovka se v elitním ligovém týmu okamžitě uplatnil po boku jeho největší hvězdy, Jaroslava Drobného, a ještě v té sezoně se poprvé stal králem ligových střelců. Přestože se rychle vyrovnal reprezentantům na svém postu, zřejmě se zatím zdál být pro národní mužstvo příliš mladý. Křest v něm podstoupil až pár týdnů po dvacátých narozeninách na podzim 1947.  Přesvědčivě si zajistil nominaci pro ZOH ve Svatém Mořici, ale hned v prvním utkání na světové scéně proti Polákům se zranil a do turnaje už nezasáhl. Naplno se uplatnil až v následující sezoně. Na MS 1949 ve Stockholmu vstřelil 6 branek a byl novináři z Kanady a USA označen za nejlepší pravé křídlo turnaje.  Před sezonou 1949-50 nastoupil vojenskou prezenční službu a v ATK vytvořil s Augustinem Bubníkem a Josefem Štockem útočné trio, které ve 14 zápasech nastřílelo celkem 59 gólů; on sám z nich dal 19. Pro srovnání: elitní řada LTC Václav Roziňák – Vladimír Zábrodský – Stanislav Konopásek nastřílelo 52 gólů, z toho Zábrodský 20. Těsně před nominací pro Londýn došlo k senzačnímu rozhodnutí: nejproduktivnější útočný tandem ligy Kobranov – Gusta Bubník byl přeřazen do obrany! Cílem odvážného přesunu bylo vytvořit první pětici (oba hráči ATK s útokem Zábrodského), který by byla s to zasazovat rozhodující údery i nejtěžším soupeřům. Druhá taková formace v Evropě nebyla! Desítky let před legendární „gardovou“ první pětkou sovětské sborné a moskevského CSKA Fetisov – Kasatonov – Makaron, Larionov, Krutov tak mohla vzniknout smrtnosná zbraň, která by se byla navždy zapsala do dějin světového hokeje! Jejích úspěchů se však můžeme jen domýšlet. Do Londýna se neletělo a Kobranov, Bubník, Roziňák a Konopásek byli na základě nesmyslných obvinění odsouzeni k drakonickým trestům odnětí svobody. Roku 1955 byli sice na základě amnestie propuštěni na svobodu, ale I. ligu ještě celý další rok hrát nesměli. Kobranov se zprvu chtěl s vrcholovým hokejem rozloučit navždy. Hrál jen oblastní soutěž za rodné Černošice, kam se na něho jezdily dívat stovky pražských fanoušků. Až roku 1858 se nechal přesvědčit, aby posílil ligové Pardubice, kam nedlouho předtím odešlo několik hráčů z I. ČLTK.

K trenérskému angažmá ve Švýcarsku mu pomohl kamarád Roziňák. Když k nám v srpnu 1968 vtrhla sovětská vojska, společně pak došli k rozhodnutí se do vlasti, která už se k nim jednou zachovala tak macešsky, nevrátit.  Kobranov se práci hokejového trenéra věnoval jen krátký čas, později se soustředil na roli tenisového učitele.     

MILOSLAV JENŠÍK