JARKOVSKÝ ZDENĚK

Když roku 1939 reprezentant Jiří Hertl odešel do LTC, musel se I. ČLTK  poohlédnout po novém brankáři. Ještě dřív, než zaměřil hledáček určitým směrem, přihlásil se adept sám. Byl posluchačem právnické fakulty, v Praze bydlel na koleji – a tak nabídl své služby. Jméno jeho mateřského klubu nikomu moc neříkalo, ale proč ho nevyzkoušet? Venkovanův samorostlý styl zprvu vzbuzoval úsměvy, ale talent projevoval nepochybný. A tak ho trenér Jiří Tožička i osvědčení střelci mužstva začali otloukat jako píšťaličku. Když Němci uzavřeli české vysoké školy, už se do svého rodiště nevrátil.  Zlepšoval se od zápasu k zápasu.

 Pozici klubové jedničky si definitivně vydobyl v předvánočním mistrovském klání (3:0) s HO Karlín; pod tou hlavičkou se na krátký čas ukryl okupanty rozpuštěný Vysokoškolský sport – HOVS. Zkoušku zralosti složil v lize 1940 - 41, kdy jeho tým šel od vítězství k vítězství a v posledním utkání pokořil i suverény z LTC! Na senzační výhře 2:1 i na mistrovském titulu měl nebojácný gólman s mimořádným postřehem a bleskovou reakcí lví podíl.

Když se po osvobození v roce 1945 českým sportovcům znovu otevřely možnosti mezinárodního měření sil, dostal příležitost hned ve druhém mezistátním utkání. Švýcaři byli dávným respektovaným soupeřem, ale v předvečer zápasu se oba soubory střetly neoficiálně pod hlavičkami švýcarské milice a československé armády a naši s Jarkovským v brance rozdrtili helvetské kříže 8:1! (Podle pamětníků onoho večera poprvé zaznělo slavné skandování „deset, deset“.) Nazítří Švýcaři přidali a našim už se ani zdaleka tak nedařilo; před vyprodaným hledištěm, ve kterém byl i prezident Edvard Beneš, díky gólu z poslední vteřiny pouze vyrovnali na 2:2. Nebyli by dokázali ani to, nebýt ojedinělého výkonu muže v brance!

Bezprostředně před pražským světovým šampionátem v roce 1947 si při tréninkovém ragbíčku zlomil malíček na pravé ruce a málem tak zhatil svou nominaci. V utkání s Rakušany si zranění obnovil; proto zůstalo u jeho jediného vystoupení v památném turnaji. O rok později si v olympijském Svatém Mořici zachytal dvakrát.

Úděl současníka Modrého v časech, kdy nebylo zvykem v průběhu utkání střídat brankáře, nesl „Sakovič“ s kamarádskou skromností. Ostatně I. ČLTK byl v té době domácím klubem číslo dvě s bohatým mezinárodním programem a neměl o velká utkání nouzi.  Byl velký klubista; ve dvou mezistátních zápasech (v jednom i na pražském šampionátu) nastoupil – prý pro štěstí – v klubovém dresu, který byl reprezentačnímu hodně podobný.  

Dlouho se tradovalo, že jeho přezdívka je odvozena od jména kolegy ze zaměstnání, kterého prý často citoval. Až docela nedávno narazil autor těchto řádek na jinou verze, asi pravděpodobnější: jmenovala se tak (psáno Sakowicz) jedna z postav Sienikiewiczových románů o panu Wolodyjovském, které se v té době u nás hojně četly; brankář, jehož tvář byla co chvíli samá vráska, prý polskému šlechtici na jedné z ilustrací jako kdyby z oka vypadl.

Byl „dvojkou“ i v reprezentaci, která na prahu sezony 1948 - 49 odletěla k prvním prověrkám do Paříže a Londýna. K přeletu z Francie do Anglie se musela výprava rozdělit do dvou skupin. Šest hráčů mělo následovat jádro týmu o den později. Nedoletěli… Narychlo najaté malé letadlo skončilo v mlze ve vlnách Lamanšského průlivu.  Reprezentační účet Zdeňka Jarkovského se jednou provždy zastavil u sedmi utkání…

MILOSLAV JENŠÍK