DZURILLA VLADIMÍR

Narodil se na Tehelnom poli v Bratislavě, doslova pár kroků od fotbalového stadionu. Byl prostřední ze třech dětí – jeho maminka pocházela z patnácti. Jako malý chlapec se učil hrát na flétnu, ale stále víc ho přitahovalo hřiště v sousedství. Podle velkého vzoru Dodo Reimana začínal ve fotbalové brance a rozuměl si s míčem velmi dobře. Černý kotouč držel v ruce poprvé až někdy ve třinácti, kdy už s rodiči bydlel v jiné části města a dostal se mezi nové kamarády.

Hokejový Slovan měl plný stav, a tak Vlado zkusil štěstí v divizním klubu Kovosmalt Petržalka, kde chytal za žákovský tým. Brzy však za ním přišli funkcionáři ze Slovanu a vyžádali si ho na hostování. Členem petržalského klubu zůstal ještě nějaký čas, než ho prodali za dvacet hokejek a stejný počet puků. Přes léto hrál za Kovosmalt pozemní hokej a stal se dorosteneckým mistrem republiky. Hostoval také v Červené hvězdě jako velmi dobrý volejbalový smečař.

V brance hokejových „belasích“ se střídal s Dušanem Jendekem a pokud se chtěl do budoucna prosadit v ligovém áčku, musel počítat s konkurencí Jendekových starších bratrů Karola a také Jána, který chytal v reprezentaci. Nakonec si vydobyl svoje místo. Ještě předtím, když mu bylo sedmnáct, okusil na ledě atmosféru vyprodaného stadionu jako vlajkonoš při slavnostním zahájení MS 1959 v Bratislavě.

S čerstvým výučním listem chladírenského mechanika začal chytat 2. ligu za béčko Slovanu. Křest v ligovém áčku si odbyl 28. listopadu 1959 na ledě Chomutova, kde nahradil zraněného Jána Jendeka a přispěl k vítězství bratislavského týmu 4:3. Jendekova éra se začínala nachylovat a bratislavský kormidelník Ladislav Horský si pomalu připravoval náhradu za stárnoucího gólmana. Za ideálního nástupce považoval Dzurillu.

O rok později, když měl Vlado na kontě deset odchytaných zápasů v nejvyšší soutěži, jej trenér Eduard Farda povolal do národního mužstva k přípravě na Štvanici proti Švédům. Běžel do trafiky a koupil si dvoje noviny, aby uvěřil, že je to pravda. Raketový vstup teenagera do špičkového hokeje překvapil fanoušky, odborníky i jeho spoluhráče. „Divili jsme se, jak rychle zapadl mezi nás. Byl takový bezstarostný, měl nesmírně příjemnou a pohodovou povahu. Trénoval hodně a rád. To ho zvedalo výš a výš,“ vzpomínal útočník Ján Starší.

Dzurillova nominace pro šampionát do Švýcarska 1961 visela na vlásku, ale vedle Mikoláše dostal přednost zkušenější Nadrchal. O rok později už trenéři vybrali dvojici Mikoláš – Dzurilla, jenže mistrovství světa v americkém Colorado Springs se nakonec kvůli politickému pletichaření muselo obejít bez účasti týmů ze socialistických států. Bratislavského mladíka již tehdy oceňovali i zahraniční experti pro jeho klid, přehled, vykrývání prostoru, práci nohou a rukou, vynikající lapačku.

Nepřehlédnutelná byla jeho robustní konstituce, která jej však neomezovala v mrštnosti a pohyblivosti. „Od narození jsem tak trochu pupkáček. Na svět jsem přišel jako pětikilový, maminka mě kojila do dvou let, ale i potom jsem se rád a pořádně najedl. A to mi zůstalo,“ zvolil často sám sebe za terč zábavy. Ve druhém utkání MS 1963 ve Stockholmu proti USA střídal zraněného Mikoláše. Nastoupil i v dalších zápasech včetně vítězného se Švédy 3:2, který přinesl našim bronzovou medaili.

Představil se celkem na deseti světových šampionátech, z nichž dva byly zároveň olympijským turnajem, a také na samostatné olympijské soutěži v japonském Sapporu 1972. Ani jednou se nevrátil bez medaile. Přímo na ledě si vychutnal slavná vítězství nad týmem SSSR v Grenoblu 1968 a Stockholmu 1969, dvakrát prožil reprezentační comeback. Poprvé v roce 1972, když rok předtím ho vytlačil z nominace jeho kolega ze Slovanu Marcel Sakáč, podruhé roku 1976, kdy nahradil zraněného Crhu a vystoupal na vrchol své slávy.

Ve čtyřiasedmdesátém se Vlado Dzurilla oficiálně rozloučil s národním mužstvem a dostal dres na památku. Ve Slovanu se dlouho přetahoval o pozici jedničky se Sakáčem, oba dokonce stávkovali, ale po přestupu do Brna zářil v lize natolik, že jej trenéři Gut se Starším, jeho bývalí spoluhráči, znovu vytáhli na světové fórum ve dvojici s Jiřím Holečkem. Brankářský veterán si v Katovicích 1976 a Vídni 1977 zkompletoval sbírku titulů na tři a mezitím okouzlil Severní Ameriku na premiérovém ročníku Kanadského poháru.

V montrealské hale Forum 9. září 1976 hájil branku při senzačním vítězství 1:0 nad javorovými listy a spolu se svým protějškem Vachonem byl vyhlášený nejlepším hráčem zápasu. „Dzurilla je prvním mužem na světě, který ze souboje s nejsilnější reprezentací Kanady všech dob vyšel s čistým štítem,“ hlásili reportéři do všech hokejových zemí. Čechoslováci šli do finále a po druhém utkání, jehož výsledek 5:4 určil Kanaďan Sittler až ve 12. minutě prodloužení, se Vlado stal hrdinou. Nejméně čtyři kluby NHL mu nabídly angažmá.

První evropský gólman, který se prosadil výrazně kanadským stylem, protáhl bohatou hráčskou kariéru až do své čtyřicítky. Na německém ledě stihl získat ligový titul a udělal si jméno, které mu otevíralo cestu k trenérským angažmá. Do branky se naposledy postavil při MS ve Stockholmu 1995, kdy domácí veteráni exhibičně změřili síly s pěticemi Finů, Kanaďanů, Rusů a Čechů resp. Slováků. „Vlado byl v té době už dost nadělaný a nevzal si plastron. Pod dresem měl jenom tričko. Kanaďané z něj byli hotoví,“ vzpomínal František Pospíšil.

Při trenérském působení v Düsseldorfu koncem července 1995 se Dzurilla nedostavil na stadion. Dlouho se nehlásil a tak policisté otevřeli jeho byt. Našli ho bez známek života. Podlehl infarktu. „Vlado své práci rozuměl, ale co víc, on ji miloval. Ke každému tréninku přistupoval velice pečlivě a zodpovědně. Tehdy jsem si uvědomil, jakou radost lze mít z hokeje. Také mi ukázal, že lidé se mohou k sobě chovat velice slušně a přátelsky. Tak přátelského člověka už asi nepotkám,“ řekl jeho svěřenec z Neussu, bývalý reprezentant Ladislav Kolda.

LADISLAV LHOTA