CHAROUZD MILOSLAV

 

Byl to průbojný, střelecky pohotový útočník. Málokterý hráč prošel tak proměnlivým vývojem. Patřil k obojživelníkům, u kterých bylo dlouho na vážkách, zda se jim sportem číslo 1 stane hokej či fotbal. Jako žák a dorostenec vyrostl s pukem v líhni LTC na Štvanici a s míčem ve vršovickém Ďolíčku. Roku 1944 se stal neoficiálním dorosteneckým mistrem Čech a Moravy v hokeji, o dva roky později dorosteneckým mistrem Českého fotbalového svazu ve fotbalu.

Na sklonku roku 1947 ho LTC vyměnil ještě spolu se Zdeňkem  Švábenickým do Podolí za Václava Roziňáka. Když pak na jaře 1948 při svém křtu ve fotbalové lize úspěšně zaskočil na zraněného reprezentanta Václava Jiru ve středu zálohy Klokanů a ve vítězném utkání se Slavií (3:2) se ctí obstál proti Josefu Bicanovi, zdálo se, že přednost dostane fotbal. Ještě toho roku však Stadion Podolí zanikl a tragickou smrtí čtyř mistrů světa těžce oslabený LTC povolal Charouzda zpět. Chopil se příležitosti a našel si pevné místo v sestavě mistrovského týmu. Když zazářil v cvičném utkání akademické reprezentace s národním mužstvem a vstřelil Bohumilu Modrému čtyři góly, Vladimír Zábrodský ho na poslední chvíli přibral místo zraněného Miroslava Romana do nominace pro MS 1949!

Ve Stockholmu se objevil na ledě pouze v poslední třetině utkání s Rakouskem a další uplatnění v dresu s lvíčkem našel až o dva roky později na moskevském turnaji proti Polákům. Vstřelil svůj první reprezentační gól a hned přidal čtyři další! V následujících letech se usadil v prvním útoku národního mužstva vedle Vlastimila Bubníka a Bronislava Dandy. Počínaje rokem 1949 se také stal členem základní sestavy fotbalových Bohemians. Roku 1952 ukončil studium na stavební fakultě ČVUT a na podzim nastoupil a vojnu v ATK. Tam právě toho roku vystavili obojživelníkům stop; kdo byl zařazen do hokejové čety, nesměl současně hrát závodně fotbal a naopak. Charouzd se tedy plně soustředil na hokej. Kopačky později obouval už jen v jedenáctce hokejistů Sparty, do které přestoupil po návratu do civilu.

I když si ještě po řadu let udržoval prvotřídní standard výkonů, stavitelé národního mužstva ho odepsali. Kdyby ne jindy, pak roku 1956 si jednoznačně zasloužil zařazení do olympijské nominace pro Cortinu… Vysoké hodnocení mu ve svých knižních vzpomínkách dal Vladimír Zábrodský; cenil si jeho poctivosti ve hře i v přípravě, nasazení pro tým a schopnosti plnit jakékoli taktické záměry. Nadto byl věčně rozesmátý Míla dobrou duší každého mužstva, ve kterém působil.

Po ukončení hráčské dráhy se plně věnoval pedagogické práci na průmyslové škole, ale s hokejem si dlouhá léta udržel kontakt jako osobitý komentátor Stadionu a Gólu.  

MILOSLAV JENŠÍK