BUBNÍK AUGUSTIN

Odchovanec LTC od žáků na sebe poprvé upozornil roku 1944 jako obránce dorostu, který vyhrál neoficiální mistrovství Čech a Moravy. Hrál i fotbal jako záložník dorostu Sparty.  Na ledě se v sezoně 1946-47 prosadil do mistrovského týmu dospělých už jako útočník – levé křídlo nebo centr. Rok nato si výkony na zájezdu LTC do Anglie zajistil nominaci do národního mužstva na olympijský turnaj, ačkoli do té doby nesehrál ani jedno mezistátní utkání. Velice úspěšným křtem ve svetru s lvíčkem se mu stal záskok za zraněného Stanislava Konopáska; hráčsky si okamžitě porozuměl s Vladimírem Zábrodským.  Výraznější prosazení pod vlajkou s pěti kruhy mu pokazilo onemocnění, ale místo v reprezentačním kádru měl od té doby jisté. Na MS 1949 přispěl k zisku titulu důležitým gólem ve vítězném utkání s Kanadou.

Když před další sezonou povolali jeho kamaráda a spoluhráče z  národního mužstva Vladimíra Kobranova na vojnu, požádal o předčasný odvod (měl rukovat až za rok), aby spolu mohli hrát i v klubu. Na mistrovském titulu ATK z roku 1950 měl útok Kobranov – Bubník – Štock rozhodující podíl; z 85 gólů mužstva nastřílel 57. On sám se 26 úspěšnými zásahy stal králem ligových střelců. O vyslání všech tří na londýnské mistrovství světa nemohlo být pochyb.

Mezi útočníky se však v konečné nominaci objevil pouze Josef Štock, protože bezprostředně před ní se někdejší bek Bubník s Kobranovem stali první obranou reprezentace! Odvážný, ale chytrý experiment mocně posílil obranné řady, především však spojením prvního útoku LTC s oběma rychlými, technicky vybroušenými a střelecky pohotovými mladíky vytvořil pětku, která mohla rozhodovat i zápasy s nejtěžšími soupeři.

Škoda, že po dvou cvičných zápasech se „karusel“ (tak nazvali dábelský ofenzivní kolotoč s neustálým měněním míst sami hráči) už na ledě nikdy nesešel. Místo odletu do Londýna skončilo všech pět borců spolu s dalšími spoluhráči ve vězení totalitního režimu… Přestože byl benjamínkem týmu, patřil Bubník k nejvíce postiženým. Za vykonstruované „trestné“ činy byl odsouzen k druhému nejvyššímu trestu – čtrnácti letům odnětí svobody! 

Roku 1955 v rámci prezidentské amnestie k 10. výročí osvobození opustilo vězení i posledních pět mužů. Bubník spolu s Václavem Roziňákem přijal nabídku brněnské Zbrojovky (v té době pod názvem Spartak ZJŠ), kde chytal už dříve propuštěný Josef Jirka. Sparta okamžitě pozvala Brňany k přátelskému utkání, ale přestože se na Štvanici sešlo početné publikum, nakonec se nehrálo; těsně před očekávaným zahájením dorazil na stadion zákaz startu obou amnestovaných. Večer se proměnil v mohutnou protirežimní demonstraci, s kterou si všemocná bezpečnost nevěděla rady.

Následkem této události pět omilostněných hráčů nesmělo hrát za žádný tým I. a II. ligy. Bubník tedy přijal pozvání internacionála Cetkovského, hrajícího kouče olomoucké Moravie, a významně pomohl tomuto týmu k postupu do druhé nejvyšší soutěže. Když byl roku 1956 původní verdikt zrušen, vrátil se do Prahy a stal se správcem tenisového areálu Motorletu (I. ČLTK) na Štvanici a hráčem jeho hokejového týmu. Rázem byl jednou z nejvýraznějších osobností elitní soutěže. Podle potřeby hrál v obraně i v útoku, často zůstával na ledě dlouhé minuty bez střídání a po odvolání neúspěšného trenéra Františka Pergla se ujal i role hrajícího kouče. Kdyby šlo jen o sportovní formu, mohl se od hodiny znovu stát hráčem národního mužstva – ale na to nesmělo vedení reprezentace ani pomyslet…

Po sestupu Motorletu v roce 1958 přestoupil do Bratislavy, kde se zároveň stal trenérem dorostu. Jeho hráčskou kariéru předčasně ukončilo těžké zranění páteře.

Po čtyřletém prvním trenérském angažmá v Litvínově, kde působil i jako správce sportovního areálu, přijal nabídku finského hokejového svazu a ujal se vedení jeho národního mužstva. Finové sice už od roku 1954 trvale patřili do skupina A světového šampionátu, ale až doposud nikdy nedokázali přehrát někoho ze silné pětky. Ironií osudu to poprvé v historii dokázali právě proti československému mužstvu: na MS 1967 ve Vídni Bubník na základě dokonalé znalosti způsobu hry našeho týmu i jednotlivých reprezentantů ordinoval svým svěřencům hry brilantní taktiku, proti které naši nenašli účinnou protizbraň. Finové zvítězili 3:1 a od té doby se vklínili mezi lídry světové soutěže!   

Série velkých úspěchů zajistila Bubníkovi v zemi tisíce jezer obrovský respekt a popularitu, svými následky mu však paradoxně velice ztížila návrat k domácímu ledu, kde pak už nikdy nedosáhl srovnatelných výsledků. Přesto se stal jedním z našich trenérů s nejdelší působností u předních týmů a ještě po skončení soustavné trenérské činnosti působil jako občasný poradce; tak se například podílel i na někdejším vzestupu vsetínského hokeje mezi elitu. 

V letech 1998 – 2002 byl členem poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předsedou jejího podvýboru pro tělovýchovu.

MILOSLAV JENŠÍK