Největším favoritem na zlato jsou podle mě Kanaďané, přemýšlí Richard Farda
13.05.2015
Letos sedmdesátiletý Richard Farda, kdysi centr reprezentačního týmu Československa a brněnské Komety, získal titul mistra světa na pražském ledě v roce 1972 . Po sportovní a životní anabázi v Kanadě a Švýcarsku se trvale usadil v hlavním městě České republiky. „Když přijedu do rodného Brna, hned mi nadávají, že su Cajzl (v hantecu to znamená Pražák – pozn.),“ stěžuje si na oko při jedné z návštěv ve vysočanské O2 Aréně.
PRAHA (Od našeho zpravodaje) – Nikdy nebyl Pražákem v pravém smyslu slova, ale dlouho trénoval Slavii, která mu přirostla k srdci. Přivedl ji do extraligy a teď ho mrzí, že aktuálně chybí mezi elitou. „Hrávali jsme ve Slavii technický hokej, ale v poslední době se na to nedalo moc dívat,“ říká smutně. „Usadil jsem se tady díky tomu, že po Sametové revoluci přicházely trenérské nabídky z českých týmů. Přes léto jsem se vracel za rodinou do Švýcarska, ale postupem času jsem byl raději tady, kde mám spoustu známých,“ hlásí.
S českou metropolí ho spojují také vzpomínky na zlatý šampionát ve dvaasedmdesátém. Naši reprezentanti tehdy usedli na světový trůn po více než dvou desítkách let. „Dlouho jsem nastupoval s Pepíkem Černým, který ale těsně před turnajem řekl, že nechce hrát. Tím pádem jsem neměl jisté místo v sestavě. Naskočil jsem až po dvou utkáních mezi Vláďu Martince a Bogana Šťastného a přestože jsem nikdy nebyl velký střelec, povedlo se mi skórovat v obou utkáních s Rusy,“ líčí s patřičnou hrdostí.
Běž domů, Ivane
Atmosféra zmíněného mistrovství si v ničem nezadala s tou letošní, byť tehdy na pražském ledě chyběly zámořské celky a hokejové zážitky nerámoval zdaleka tak pestrý doprovodný program. „Bydleli jsme v Průhonicích a každý den jezdili autobusem do haly. Cestu nám razil policejní vůz s majákem. Všude stály špalíry lidí. V jednom místě sedávala na chodníku taková milá babička a nadšeně mávala. Před každou jízdou jsme si říkali, jestlipak tam bude. Nezklamala,“ vybavuje si.
Richard Farda absolvoval i dvě slavná vítězství nad Rusy na šampionátu ve Stockholmu 1969. Jako reprezentační debutant si vychutnal sportovní odplatu za vojenskou okupaci ze srpna 1968. „Tehdy by nevadilo, kdybychom skončili třeba pátí. Hlavně jsme museli vyhrát nad Rusákama. Před odjezdem do Švédska jsme se dohodli, že jim nepodáme ruce, a to jsme taky dodrželi. Při cestách z hotelu jsme v autobuse zpívali Běž domů, Ivane. To byl náš chorál,“ popisuje tehdejší náladu.
O dobrou pohodu ve Stockholmu se přičinila i herečka Jiřina Bohdalová, která byla mužstvu nablízku celý týden. „Měla ráda Vaška Nedomanského,“ usmívá se Richard Farda a vysvětluje, proč si nepřelepil izolační páskou pěticípou hvězdu na dresu, jak to udělala pětice hráčů. „Naše kabina byla taková nudle. V dolní části seděli mazáci a po schodech nahoru jsme byli my mladí. Vůbec jsme netušili, co se děje. Kdybychom na sebe viděli, tak si to přelepil každý. Měli jsme bezvadnou partu,“ nepochybuje ani na okamžik.
Měli se narodit o sto kilometrů dál
Po šesti odehraných šampionátech se Richard Farda spolu s Václavem Nedomanským v roce 1974 rozhodl proti vůli komunistických úřadů odejít do zahraničí. Nastoupil za Toronto Toros ve WHA, poté dlouhá léta brázdil švýcarské stadiony. „Nechtěli jsme utíkat. S třicítkou na krku jsme žádali, aby nás pustili vydělat si nějaké marky. Tělovýchovný předseda Himl nám řekl, že jsme se měli narodit o sto kilometrů dál. To nás popudilo,“ vysvětluje důvod k emigraci.
Do Švýcarska, kde prožil velkou část svého azylu, se Richard Farda občas vrací za synem nebo bývalým sousedem z činžovního domu Vladimírem Kobranovem, který se stal mistrem světa v roce 1949. „Vovka na tom není dobře po zdravotní stránce. Zrovna jsem o něm mluvil s jeho dcerou, která přijela do Prahy na utkání Švýcarsko – Kanada. Je to rovný chlap a strašně ho poznamenalo, co provedl režim v padesátém roce se členy národního týmu,“ připomíná temnou kapitolu z dějin, nejen sportovních.
Letošní šampionát přilákal Richarda Fardu do hlediště při duelu domácích reprezentantů s Kanadou a Německem, viděl i souboj Švýcarů s javorovými listy. „Největším favoritem na zlato jsou podle mě Kanaďané. Ti se mi líbí nejvíc. Ale stát se může cokoliv. Našim nevycházejí začátky zápasů a dost často skřípe obrana. Naštěstí zatím vždycky dali nějaký gól. Uvidíme, jak jim to půjde se silným soupeřem,“ nechá se překvapit nejstarší aktivní hráč české veteránské reprezentace.
Ladislav Lhota
